Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání
Naděje prý umírá až naposled. Anebo, jak se praví v jedné písničce, dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Pokusím se o tom něco říct, ale protože mě na definice a na poučky moc neužije, pozvu vás opět raději do biblické obrazárny k prohlídce pár ilustrací. (Případná ponaučení si z toho prosím odvoďte už sami, dík.)
„Z tebe, Betléme, vzejde dobrý vévoda pro můj lid, stojí psáno a my se mu jdeme poklonit,“ pravili cizokrajní mudrci. I zasmušil se král a s ním celé město. O pár kilometrů dál to však lidem bylo vcelku jedno. Třeba jistému Isacharovi: politika je špína, kdopak by se o ni staral. Zvlášť v jeho věku, prosím vás, vždyť mu není ještě ani rok.
O pár měsíců později přišli královští vojáci a Isachara zabili a s ním celý houf jeho stejně starých kolegů. Prý za to ti vojáci nemohli, říkali, prý jen plnili rozkaz.
To teda nezačínáme zrovna nadějně, ale ono to tak na světě chodívá, snadno bychom mohli skončit podobně jako zmíněný Isachar. Nemáme žádné vymahatelné právo na to, aby to tak nebylo (abychom kupříkladu nedoplatili na slabosti toho, kdo sedí na trůnu, nebo třeba na nějakou nemoc nebo nehodu). Nemáme právo na štěstí, zdraví, dlouhá léta, ale uchováváme si naději, že se nám toho třeba dostane.
Naděje ovšem neznamená, že všechno bude přesně tak, jak doufáme. Možná to bude jinak. Žít se bez ní moc nedá, a tak tedy doufáme. Ovšem odkud se vlastně naděje bere?
Delegace zamířila k proslulému věštci. Špiclové totiž králi přinesli zprávu, že se blíží neporazitelný lid (on je prý totiž chrání jakýsi Hospodin). Co za tím může být? mudroval král, jak se dá porazit někdo neporazitelný? Jedině když zlomíte kouzlo, které funguje jak doping (jinak si to král vysvětlit neuměl). A tak vyslal posly: „Přijď, věštče, prokleješ ten lid, abys zrušil kouzelnou sílu, co je provází, a já je pak porazím raz dva. Odměna tě nemine.“ Slovutnému věštci (Bileám se jmenoval) se do toho kšeftu nechtělo, ale když se k němu dostavila ještě honosnější delegace a když pořádně zvýšili odměnu, šel. Cestou se však stala taková věc: Jeho poradce, obyčejný osel, ho upozornil, že to je celé proti Bohu a ať od toho dá ruce pryč. Bileám na to neslyšel, málokterá kapacita pochopí, že i osel má momentálně víc rozumu. Jednu chvíli byl v pokušení ho umlátit, co s poradcem, který nepapouškuje vaše názory a mele něco jiného, ale pak si přece jen dal říct. „Hospodina za svého šéfa neuznávám, vím si rady i bez něj, ovšem kdybych si ho naštval, kdo ví co by nastalo, na to bacha,“ špital si v duchu a nahlas dodal: „Dobrá, půjdu tam, ale řeknu jen to, co bude chtít Hospodin.“
A taky jo: Král ho vzal na kopec, támhle jsou, proklínej. Bileám kouká na lid tam dole a místo zlořečení spustí slova požehnání. Král, vzteky bez sebe, ho vzal na protější kopec (možná jsi jen proti sluníčku špatně viděl, jaká je to sebranka, pojď sem a už proklínej). Bileám koukne a zase žehná. „Co je moc, je moc,“ sípl král, když se to opakovalo i do třetice. Věhlasného věštce vyhnal, vymazal si ho z mobilu a z odměny mu nedal ani floka. Dost tím pádem sice ušetřil, se zlořečením však nepochodil. To víte, když je Bůh chrání, co s tím kdo nadělá?
Příběh by tu mohl skončit, ale každý obrázek patří do nějakého rámce a s něčím souvisí. Jen pohleďte: kamera naposledy ukáže detail zuřícího krále a pak sjíždí dolů do údolí na požehnaný lid. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (to si prozpěvovali andělé jednou o vánocích, ale platilo to vždycky a platí to i tady). Kamera sjíždí dolů na lid, pro který král objednal prokletí, jenže nepochodil. O čempak si ti požehnánci pod ochranou Nejvyššího asi povídají? A to byste žasli: Strašlivě nadávají. „Proč nás sem Hospodin vůbec zavlekl? Aby nás umořil? Copak nám v otroctví něco scházelo? Nescházelo – zato teď, škoda mluvit! Můžeš za to ty, Mojžíši, a ten tvůj vykutálenej bratr, to vy jste nás sem vylákali a teď tu kvůli vám pomřeme hlady!“
Kamera se maličko vzdálí, vidíte to vcelku: Bůh jim žehná a chrání je, ani o tom nevědí. Oni mu za to nadávají, seč jim slova stačí, a hledají nějakého dostupného viníka, aby ho lynčovali.
Střih a další detail, tentokrát Mojžíš. „Kde jsi, Bože? Ukaž se, mluvím s tebou! Cos to na nás ušil za boudu?“
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, kterýž jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby,“ povídá Hospodin.
„No to jsem si všiml,“ opáčí Mojžíš, „ale pak jsi mi je hodil na krk. Proč? Copak je to můj lid? Copak jsem si ho vybral já? Tys to byl, tak se o ně starej sám, vždyť to s nimi není k vydržení, já jdu od toho, dávám výpověď, už jich mám po krk.“ Hospodin odvětil cosi v tom smyslu, že tuhle rezignaci na život a na svěřené poslání nepřijímá. „Je to tvůj životní úkol, Mojžíši, a z životního poslání se vykroutit nedá.“
Jo tak životní poslání, přemítá hořce Mojžíš, který podobných karambolů už pár zažil – a vždycky je zažil ve chvíli, kdy si lidi přestali považovat dobrého, co dostali, a od vděčnosti se přesměrovali napřed k nevděku a sebelítosti a posléze k nenávisti vůči kdekomu (to už je jen krůček). To už tu všecko bylo a už je to tu zas. Mojžíš vzpomíná, jak jednou – už je to dávno – odešel na služební cestu na jakousi horu, šel tam pro nějaké předpisy (později se jim přezdívalo desatero přikázání). Lid se ho nemohl dočkat: „Boha nikdy nikdo neviděl,“ povídali, „Mojžíš v jednom kuse někde trajdá, dávné ideály už vyčichly, je nová doba, učiňme sobě nového vůdce.“ I učinili sobě nového vůdce, napůl bůh a napůl nový Mojžíš to měl být, vypadalo to trochu jako zlaté tele a mělo to všechno, co má takový ideál mít: symbolizovalo to blahobyt a bohatství, hospodářský růst a zdar, trvale udržitelné zdraví, mládí, sex, svěžest, krásu, tudy půjdeme, to je ono (křepčili samým štěstím).
„Běž se mrknout na tu spoušť,“ povídal tenkrát Mojžíšovi Hospodin. „Jsou celí nedočkaví, kdy dorazí do ráje, a tak si uspořádali volby, do čela vybrali vola a dali se na cestu. Kam myslíš, že dojdou?“
Tohle zavání strašlivým malérem, uvědomil si Mojžíš a šel dolů, aby jim sdělil, že nad volem musí být ještě jiná autorita, autorita lásky k Bohu a k lidem, jinak dojdeme leda tak do chlíva, jinam vůl ani netrefí. Bez Boha to nepůjde, jenže kdo to teď volovi vysvětlí, když už sedí na trůnu? Stálo to spoustu krve a utrpení a zdaleka to nebylo naposledy.
Tenkrát si toho býčka odlili z ryzího zlata, obětovali na to hromadu náušnic a náramků. Teď jim ho Mojžíš roztřískal na prach a spálil. Bylo jim to líto, jak by ne, a těm z nich, kdo tušili, že zlato nehoří, možná došlo, že to byl jen pozlacený papundekl – zlato už mezitím někdo vytuneloval.
Vložit životní naději do pozlaceného papundeklu není dobrá investice, i kdyby se blýskal náramně a i kdyby lidem imponoval. Nad volem vždycky musí být ještě jiná autorita, Boží, jinak nedojdeme jinam než do chlíva, uvědomoval si Mojžíš (platilo to vždycky a platí to dodnes). Tenhle malér si lidstvo v dějinách zopakuje ještě mnohokrát, ani v 21. století se mu neubráníme. Jenže je tu potíž: když na takovou situaci dojde nebo když se na ni zadělává, někdo to lidem musí říct (dokud je čas), i když vůbec nebudou rádi (protože už do vysněného ideálu investovali svou důvěru, odhodlání, čas,hlas nebo nějaké jiné šperky a těžko se s nimi budou loučit). Někdo jim to však říct musí. Třeba vy. Mojžíšovi se do toho moc nechtělo: „Říkals, Bože, že je to mé životní poslání, jenže upřímně řečeno: v čem jsem já moudřejší než vůl? Uvěří mně vůbec někdo?“
Mimochodem tamten dávný věštec, co místo zlořečení žehnal, povídal taky cosi o hvězdě, jež jednou bude požehnáním všem národům. Byla pak taková hvězda k vidění kdesi v Betlémě, o vánocích to bylo, prý i ten vůl tam byl, ale už ne jako vůdce, teď měl spolu s oslem funkci topení, aby nově narozené požehnání v jesličkách neumrzlo.
Tak ještě poslední detailní záběr na Mojžíše: Vůbec se mi do toho nechce, Bože, jenže nechat lidi, ať slepě věří volovi, jehož slova mají váhu pozlaceného papundeklu, to přece nemůžu, to není fér. Jsem tu proto, aby požehnání všem národům někde nezmrzlo a aby lidi nenaletěli na nějakou svěží a krásnou blbost. Někdo přece musí Boží lásku nést tímhle světem a rozdávat ji kolemjdoucím.
Kdy teda umírá naděje? Myslíte ta vaše? Toho se nedočkáte, ta vás přežije. Většina postav z toho biblického obrazu by vám asi řekla, že je na světě všechno špatně a bude hůř – jenže jejich pohled na věc jaksi není rozhodující. Dokud se doufá, ještě se neumřelo. Dokud Bůh žehná, má se i vaše naděje čile k životu.
Svatý Bože, díky, žes nás ještě nehodil přes palubu. Sice je nám na ní občas neveselo, ale pořád je tu naděje, že na obzoru uvidíme zaslíbenou zemi a že tam fakt dorazíme. Amen.