Něco pro uši, pro oči i pro duši

Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání


JAK TO CHODÍ V PEKLE?

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: „Vstaň, jdi do hlavního města sousední velmoci a vyřiď jim, že si zadělávají na zkázu, ale že pro ně mám záchranu, ovšem budou pro ni muset sami taky něco udělat.“

To zrovna, pomyslel si Jonáš a hurá do přístavu. Koupil si lístek na první loď, co mířila opačným směrem, než ho posílal Bůh, a tradá pryč.

Sem tam se na moři strhne bouře a bylo to tak i dnes. Čerti se ženili a lodníci hledali, kdo za to může. Obesílali prosbami bohy všeho druhu, a ti (podle očekávání) nic. Pak zjistili, že si Jonáš v podpalubí dopřává šlofíka. „Vstávej, čerti už jsou skoro ženatí, možná půjdeme ke dnu a ty to prospíš? Co tvůj bůh, není tahle bouře jeho dílo?“

„Asi je,“ odvětil Jonáš. „Možná se na mě naštval. Tak mě hoďte přes palubu, třeba to pomůže.“

Udělali to, ač dost neradi, přece jen to byla vražda. Vlastně jen pokus o vraždu – Jonáše prý spolkla jakási obluda, jakýsi mořský hrob zaživa. Jonáš tam seděl a zahníval a poskytl čtenářům bible monolog o tom, jak to je, když nemůžete nic dělat, nic nezměníte, leda tak sebe...


S tím Ninive to asi nebyl dobrej nápad, Bože. Bůh může po člověku něco chtít, neříkám, že ne, ale to, co po něm chce, musí mít smysl. A tahle mise je fakt nemožná. Ninive... Tam by prý chtěl žít každý, říká se. Teda kromě mě. S tím městem jsme už dlouho na kordy a nic dobrého odtamtud ještě nikdy nevzešlo. Proč jsi Niniváky vůbec stvořil? K čemu jsou dobří? Jsou dost nepřizpůsobiví, jestli sis nevšiml. Aspoň vůči tvé vůli. Vůči tvé vůli jsou dost nepřizpůsobiví. A zrovna jim mám vykládat, že jim odpustíš? „Hospodin, náš Bůh, kterého neuznáváte a na kterého kašlete, vám odpustí (tak se dejte na lepší cestu).“ Víš, proč jsem tam nešel? Protože kdybych jim tohle vyřídil, byl bych směšný. A nejen já, ale i ty! Vlastně chráním tvou čest, když se to tak vezme. Ale hlavně jsem tam nešel proto, že tě znám: ty jsi schopen jim fakt všechno odpustit, a toho bych se nerad dožil. Proto jsem tam nešel a nikdy nepůjdu. Já se úkolů nebojím, ale musejí mít smysl.

Jenže jsem zjistil, že ty se jen tak nevzdáš. Chtěl jsem se tiše vypařit, a zase jsi mě našel. To s tou bouří, to bylo tvoje dílo? Zobnul jsem si prášek, že to zaspím, ale vzbudili mě. Víš, co to je, když na tebe všichni koukají a ty se máš veřejně přiznat k vině? Víš, co to je, když jsou kvůli mně všichni v průšvihu, ale dělají, jako že jim to nevadí a že to ustojíme? Víš, jak mně bylo? „Hoďte mě přes palubu,“ řval jsem a byl jsem šťastnej, když to konečně udělali.

Všechno mi to přerostlo přes hlavu, zaplavila mě nenávist, smutek, beznaděj, hněv, depka. Topím se v událostech, kterým nemůžu poroučet a neumím je zastavit. Připadám si jak v žaludku nějaké velemrchy, následovat budou střeva a dál radši nemyslet. Kde já mohl být, a vidíš, nejsem. Čím to je, že se život dokáže tak podělat? Čím to je, že když se podělá, najednou nikoho nemáš? No řekni, kdo z lidí by o mě stál? A k tobě taky nemůžu, vždyť před tebou zdrhám. Nějak jsem to prohrál na všech frontách. Přitom jsem jen chtěl chránit tvou čest, když jsi mě do toho navezl!

No, abych byl upřímný, to, že chráním tvou čest, to jsem si vlastně vymyslel až dodatečně jako zdůvodnění, proč zdrhám. Vlastně jsem na tebe měl spíš vztek, co se mi pleteš do života. Já jsem věřící, myslím, že žiju dost odpovědně (jinak by sis mě asi nevybral za proroka, co?), vedu spořádaný život, ale nepočítal jsem s tím, jaké angažmá si na mě vymyslíš. Ninive... Co je mi po nich?

No to už je dneska jedno. Nějak jsem to prohrál na všech frontách a brzy opustím žaludek a postoupím víš kam. Neříká se tomuhle peklo? Možná. Asi jo.

„Hospodin, náš Bůh, kterého neuznáváte a na kterého kašlete, vám odpustí (když se dáte na lepší cestu).“ S tímhle jsem měl pochodovat mezi lidi, kteří jsou mi ukradení a které fakt nemusím. Zdrhl jsem před takovým nesmyslem – a vidíš, teď, v předsíni pekla, když se mně střeva velemrchy ovinují kolem krku, mně teprve dochází, jak to vlastně je a kdo jsem: co já bych za to dal, kdyby teď někdo přišel a řekl mně: „Hospodin, tvůj Bůh, kterého neuznáváš a na kterého kašleš, ti odpustí (tak se dej na lepší cestu).“ To víš, že bych se nahlas ohradil („Já že kašlu na Boha? Tak to pozor! Už můj dědeček věřil, a jak!“), ale vskrytu duše bych připustil, že na tebe asi kašlu. Je to tak.

Bože, víš, co se někdy říká? Prý: „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.“ Anebo: „Všechno zlé je na něco dobré.“ Jeden národ to má dokonce jako přísloví, Češi, to je taky takový středoevropský Ninive, určitě to tam znáš, však jsi je taky stvořil. Prý: „Všechno zlé je k něčemu dobré,“ vykládají. Ale není to pravda. K čemu by měla být dobrá rakovina nebo autonehody? Vůbec k ničemu. Nebo se podívej na mě: co je za dobro na tom, když nějaké pekelné mrše ležím v žaludku?

Kdyby teď někdo přišel a poradil mi, ať se dám na lepší cestu, chápal bych to jako hodně špatný vtip. Na lepší cestu že se mám dát? Jak asi a kam? Vždyť nevidím na krok, smrdí to tu peklem a já nemám šanci se odtud dostat. Leda že bys ty, Bože... Ty, teď mě napadá: já bych se byl jinak utopil, kdyby mě ta víš kdo nezhltla. Co když mě to zachránilo? Poslyš, že v tom máš prsty, že tys mě zase ušetřil nejhoršího? Ještě řekni, že ta potvora zjistí, jak jsem nestravitelnej, a půjde zvracet! Kéž by!

Prohrál jsem na všech frontách, ale teď koukám, že ti to nevadí. Hele, dokud se zpívá, ještě se neumřelo – jestli odtud vyváznu, já ti budu zpívat k chvále ostošest! Já budu všude vyprávět, co je to Boží milosrdenství, sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh je má rád!

...co? A jo, Ninive. Já vím. Není všechno zlo k něčemu dobré. Komu prospěje, když v Ninive pojede zlo nerušeně dál na plné obrátky? Nikomu. Tak snad abych se tam vypravil a řekl jim, kam to dovedou, když to takhle povedou; kam člověka přivede zlo, které provozuje, však jsem to zažil na vlastní kůži.

Hele, mně už to docvaklo: Když se mně děje zlo, můžu ho (někdy, ne vždycky) popadnout jako výzvu k zápasu. Třeba se z toho vyklube i nějaká šance. Jiným to radit nemůžu, to by byla drzost, ale sám pro sebe to tak můžu zkusit.

A tamtěm vyřídím, co to je Boží milosrdenství, ať si to přeberou, jak umějí. Já už o tom totiž něco vím: milosrdenství je, když se peklu cpete do chřtánu a ono vás spolkne, jenže co peklo nechtělo, čeká ho Boží výplach žaludku. Někteří borci se tam zuby nehty drží, aby je to nevyplavilo, takoví pekložaludeční VIP (ty pak čeká kariéra směr střeva a dál radši ani nemyslet). Já jim to řeknu, Bože: že i když člověk (třeba vlastní vinou) prohraje na všech frontách, kvůli tomu u tebe ještě není na odpis, však jsem to sám zažil. Dokud se neumřelo, bude se ti zpívat, teda aspoň já. Možná budu vypadat kapku trapně, když budu zpívat na troskách svých někdejších ambicí a po kolena ve zvratcích pekla: ale co, tvoje milosrdenství člověka od všeho umyje.

Tak dobrá, Bože, už jsem asi připravenej, jestli mě ještě potřebuješ.




Kontakt


Něco pro uši, pro oči i pro duši pro vás připravuje
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Jihlavě
Vrchlického 1
Jihlava

info@iprodusi.cz