Hlavní strana 1. setkání 2. setkání 3. setkání 4. setkání 5. setkání 6. setkání 7. setkání 8. setkání
Na počátku to nestálo za nic. Až když se do toho vložil Bůh, bylo to mnohem lepší. Tak se to píše na začátku Bible a říká se tomu stvoření: že když se do věci vloží Bůh, může být náramné i to, co předtím nestálo za nic. Člověk, muž a žena (hebrejsky Adam a Eva) si žijí jako v ráji.
A protože žijí náramně, netrápí je takové ty myšlenky, jestli by nebylo lepší žít někde jinde než tady nebo aspoň s jinými lidmi. Adam s Evou dostali životní prostor a k němu životní poslání a všechno to dohromady tvoří ráj na zemi.
Jenomže ať chcete, nebo ne, na světě je taky zlo. Tady v tom modelovém příběhu se jmenuje had (s obyčejnými plazy si ho nepleťte, ti jsou v tom nevinně) – jmenuje se had a snaží se člověka přesměrovat k nevděku a zprotivit mu, co mu Bůh dal (to zas tak těžký úkol není).
Pro začátek zkusí Adamovi s Evou zkazit radost ze života. „Prý vám Bůh zakázal jíst ze stromů v zahradě, a co to?“ Nic takového Bůh nezakázal, můžou jíst, co hrdlo ráčí, jen z jednoho jediného ne. „Sorry, ale co to je za ráj, když tu platí zákazy?“ Adam s Evou tuší, že had kecá, ale cosi na té informaci je, z jednoho stromu opravdu jíst nesmíme, to je fakt, ale proč vlastně, co když nás Bůh chce ošidit o něco, nač máme nárok?
„To mně řekněte, proč zrovna vám by měl někdo něco přikazovat nebo zakazovat, vždyť už jste velcí, vždyť vy už byste mohli být jako Bůh. Co vám bude pořád někdo určovat pravidla? Stanovte si je sami!“
Všimli jste si? Had se jich nezeptal, jak se jim tu daří, co prožili, nač se těší, co jim dělá radost a co je trápí (proč by se taky ptal, když ho to vůbec nezajímá). Jsou mu ukradení, jen jim chce prodat své zboží a tomu všechno podřídil. „Jakže, vy ještě nemáte, co nabízím? Chudáci...“
Znělo to docela svůdně. „Tenhle svět není špatný, ale had by nám, Evičko, půjčil na jiný a platit mu to prý budeme až později, víš, až bude chtít a kolik bude chtít, a prý to nebude drahé. Jen si to představ: být jako Bůh... Vševědoucí, kam se hrabe internet. Všudypřítomný. Neustále online. A jednou třeba i všemohoucí!
„Myslíš, Adame, že to budeme potřebovat?“
„Samozřejmě, to je dnes naprostá nutnost!“
„Adame, a co když na to splácení nebudeme mít?“
„I na to pamatoval, Evi. Prý si to bude vybírat od našich potomků, o to se nemáme starat.“
Tak si od hada půjčili na jiný svět, na svůj, podle vlastních pravidel (říkal had). O splátky se nestarali, však to jednou někdo zaplatí. Po nás potopa.
Pak přišla ta potopa. Ale tak daleko ještě v příběhu nejsme – zatím jen utrhli a žvýkají ovoce ze zakázaného stromu, a je moc dobré, možná právě proto, že je zakázané.
„Když z toho jediného stromu nesmíme jíst, Evičko, tak ho měl Bůh oplotit!“ povídá Adam. Slyšíte to? Vlastně je to Boží vina, ne jejich. Jen co dojedli, zjistili, že had opravdu kecal. Nejsou jako bohové, naopak, připadají si jako nazí v trní. Jenže co teď?
Kdyby je v tu chvíli vyšetřil doktor, konstatoval by, že jejich tělesné funkce fungují, jak se patří, ale aby se tomu dalo říkat život, něco tomu schází. Něco je tu špatně. „Nazí v trní, Adámku, no řekni, co je tohle za mizerný svět?“ A bylo po ráji. Jen ty hadí dluhy tu po nich pro nás zůstaly.
Něco je tu špatně. Ale aspoň jsou spolu. Protože – i to se píše na začátku Bible – není člověku dobře samotnému. Je mu líp, když na život není sám. Jenže i s tím je potíž (když člověk není sám) a o tom je v Bibli následující kapitola.
„Copak jsem tu od toho, abych dohlížel na bráchu?“ zeptal se kapku podrážděně Kain a nutno uznat, že měl vlastně pravdu: není tu od toho. Nebo jen tak trochu. Je fakt, že kašlat na bráchu se nemá, to smrdí lhostejností a ta se nevyplácí: někdy na ni dojedete vy a skoro vždycky to nějak odnese ten, na koho kašlete.
„Možná bych se měl o bráchu víc zajímat, Hospodine, to uznávám, ale andělem strážným mu rozhodně nebudu. Víš proč? Každej si myslí, že ví nejlíp, jak má co být, a chce to vnutit ostatním. Jenže od dobrých úmyslů je to přes buzeraci až k nějaký totalitě jen pár kroků a do toho já nejdu, Bože. Nejsem a nebudu bráchův strážce, každej ať se o sebe postará sám. Až brácha někde něco zpacká, nestojím o to, aby vykládal, že jen dal na moje rady nebo že plnil rozkazy. Pěkně každej sám za sebe!“
Nezní to špatně a kdyby Kainův brácha nebyl tou dobou po smrti, možná by se podle toho řídil. Jenže už po smrti byl a stalo se to Kainovou rukou. Kain to chtěl nějak zakecat, aby se to nevědělo, jenže ono se to vědělo. Vždycky se to ví: řekli byste, když uděláte nějaký hnus, že se to vsákne a nic z toho nebude, jenže ono ne: bráchova krev do sice země vsákla, jenže přitom vřeštěla jak siréna, že to nešlo přeslechnout. Na zem vstoupilo prokletí a Kaina dostalo na starost jako prvního (my ostatní budeme následovat). Jak se s tím Kain srovná? Doklepe to do důchodu s prokletím na krku? Nebo to bude jinak?
Před nějakým časem – to ještě brácha žil, ale už šel Kainovi na nervy (ostatně Hospodin mu šel na nervy taky, protože jednal jinak, než Kain čekal) – před nějakým časem Hospodin Kainovi řekl: „Co to do tebe vjelo? Hele, nerozhodneš-li se pro dobro, hřích se ti uvelebí ve dveřích a bude čekat, až se někam hneš, že půjde s tebou. Stačí hvízdnout a všude tě doprovodí. A jak rád!“
„Hřích ve dveřích,“ pomyslí si trpce Kain, „hřích ve dveřích, a jak já k tomu přijdu? To otec a matka to tak zmršili, že je vyhodili z ráje. Copak za to můžu, jací byli? Copak za to můžu, že jsem geneticky zasviněnej? Nemůžu a jinej prostě nebudu!“
Nebo budu? (To neříká Kain, to už dodávám já.) Co nás vlastně ovlivňuje nejvíc? Geny? Výchova? Prostředí? Okolnosti? Všechno dohromady, nebo nic z toho?
„Co tomu řeknou lidi?“ strachoval se Kain, protože mu docvakla taková nepříjemná věc: když někomu seberu život, nemůžu si pak vyskakovat, že na můj život nikdo sahat nebude.
„Říkals, Bože, že se mi ve dveřích uvelebil hřích. Já tu bestii odvázal a sundal jsem jí náhubek. Zezačátku dobrý, jenže teď jsem v koncích: kdo ji zastaví?“ To Kain řekl docela trefně. Protože hřích není až ta vražda, co se jí dopustil, tenhle průšvih začal mnohem dřív, v jedovatém podhoubí hněvu, strachu, nenávisti, kterým sundal náhubek. Z téhle patálie vás neodvšiví žádný věroučný šampon ani zbožný sprej (a že už jich význačné postavy našich dějin dodaly celé kamiony), z téhle bryndy vám pomůže jen nefalšované odpuštění z Boží dílny.
„Co tomu všemu řeknou lidi, vždyť mě odkrouhne první, kdo mě potká!“ strachoval se Kain. „Neodkrouhne,“ pravil Hospodin. „Vyřídil bych si to s ním, že by na to sedmkrát nezapomněl.“ A poznamenal Kaina znamením, aby to každý pochopil.
Kain litoval, co to udělal, a Bůh ho označil znamením. Ne „pozor, vrah“, ale jiným: „Lidský život je pod mou ochranou. I život provinilého člověka.“ Což od té doby platí, jenže je na světě taky zlo a to to vidí jinak. Jeden hadův fanoušek, mimochodem Kainův příbuzný, jakýsi Lámech, taky zrovna kohosi zabil. „No a co,“ povídá, „to je moje věc, ne? Pamatujte si: já na nějaké Kainovo znamení kašlu a jestli na mě někdo sáhne, čeká ho vyhlášení války, jatka a hromadný hrob.“
Tak do toho jsme se narodili my, nositelé Kainova znamení. Bůh chrání lidský život, ale ty hromadné hroby jsou tu i tak. Něco je tu špatně. „Nazí v trní, Adámku, no řekni, co je tohle za mizerný svět?“ povídala kdysi Eva, pamatujete?
Jenže když se do věci vloží Bůh, může být náramné i to, co předtím nestálo za nic. O kus dál v Bibli, u jednoho z proroků (Ezechiel se jmenoval) se k tomu najde taková zvláštní ilustrace: „Chodí to, mluví to, ale že by to žilo, to ne. Když to promluví, nedá se to poslouchat, to je pořád jen ‘naše kosti uschly a naděje umřela, je to čím dál horší, co je tohle za mizerný svět’ a víc z nich nedostanete. Tak abyste věděli, ti nebožtíci jste vy. Ale jestli se dostanete pod vliv Božího ducha, to pak budete mít šanci, jak z té šlamastyky ven.“ A pak následuje barvitá scéna: žebro, čelist, rameno, loket, kotník, koleno, všechno se to skládá dohromady, ještě svaly a kůže, v márnici je zase sranda, na pitevně mejdan, kulhaví tančí a ze slepců jsou bystrozorové – a vůbec to není trapné a bezduché, a to všechno jen díky tomu, že se do toho vložil vliv Boží zvaný taky Duch.
Ó Bože, kéž bys mě dostal pod vliv svého svatého Ducha, ale ne nějakým věroučným šamponem ani zbožným sprejem, ale abych plus mínus plnil tvou vůli, jak jen to nejlíp dovedu. A když to zas nějak zpackám, což je mimochodem dost pravděpodobné, a budu si pak lízat rány a společně si budeme ošetřovat šrámy na duších, díky, že nás zásobuješ pořádnou dávkou svého milosrdenství.
K čemuž by se hodilo dodat „amen“, což je cizí slovo, které česky znamená jo, to beru a rád, protože na tohle (na Boží milosrdenství) je fakt spolehnutí. Tak teda amen.